Rekonstrukce střechy vodní elektrárny Střekov

Kulturní památky se obnovují do dřívější krásy z různých důvodů. Nejčastěji se tak děje kvůli přirozenému stárnutí jejich konstrukcí a materiálů. Někdy se ovšem projeví i jiné, méně předvídatelné, faktory, jako jsou například přírodní živly. Právě jejich působení mnohdy mívá ničivé následky, což platilo také v případě střechy vodní elektrárny Střekov, která je součástí unikátního Masarykova zdymadla na Labi.

       

Přestože se jedná o místo doslova magické, což je dáno charakterem okolní krajiny, dominantou v podobě hradu Střekova i průmyslovým panoramatem města Ústí nad Labem, ani jemu se extrémní projevy počasí nevyhýbají. Naopak jsou docela pravidelným úkazem, což potvrdila vichřice jménem Herwart, která na konci října loňského roku zanechala spoušť nejen v severních Čechách, ale prakticky v celé republice.

Poničila mnoho staveb, některé zcela fatálně, což byl mimo jiné případ dřevěného kostela v Mostě, o kterém se čtenáři mohli dočíst v prvním letošním vydání našeho časopisu. K velmi výraznému poškození došlo také na vodní elektrárně Střekov, z jejíž provozní budovy vichřice nejenže strhla část měděné krytiny, ale zároveň značně poškodila i dřevěný krov. Na základě toho bylo rozhodnuto o rekonstrukci celé střešní konstrukce kulturní a technické památky, která byla jakožto součást Masarykova zdymadla postavena v letech 1930 až 1936.

Vlastník objektu, kterým je skupina ČEZ, připravil ve spolupráci s projektantem, památkáři a realizační firmou rekonstrukci mírně skloněné sedlové střechy tak, aby se co nejvíce blížila původnímu provedení. Jedním z originálních historických a nadále zcela funkčních řešení je například posuvná část střechy. Jde de facto o opláštěný poklop s ocelovou rámovou konstrukcí, který při využití jeřábu, stojícího poblíž na levém břehu Labe, umožňuje transport těžkých zařízení či materiálů do provozní budovy, v níž se nachází strojovna elektrárny i velín.

Místo mědi falcovaný titanzinek

Samotná realizace probíhala od února do června letošního roku. „Začali jsme demontáží poničené krytiny a krovu, který byl větrem poškozen takřka kompletně. Oprava dřevěné konstrukce už nebyla možná, takže jsme po jejím odstranění nejprve na betonový skelet stavby položili hydroizolaci a následně stavěli podle projektu nový krov,“ popisuje Miroslav Vála, stavbyvedoucí z děčínské firmy Jan Seifert – Střešní systémy.

Jelikož bylo součástí projektu i zlepšení tepelně-technických parametrů střechy, došlo také k odstranění původního škvárového zásypu, místo kterého byla jako tepelná izolace použita minerální vata. Jakmile byl nový krov z lehkých dřevěných sloupků a fošen dokončen, mohlo se začít s pokládkou krytiny. „Projekt obsahoval požadavek památkářů, aby krytina byla opět falcovaná a v tmavém odstínu, který by vzhledově připomínal původní měď s hnědou patinou,“ říká stavbyvedoucí s tím, že finálně byla vybrána titanzinková krytina.

Konkrétně šlo o materiál NedZink Noir, což je již ve výrobě patinovaný titanzinek s vyšším přídavkem mědi. Antracitově černá barva krytiny je stabilní po celou dobu životnosti. „Zkušenosti z realizací za posledních několik let ukazují, že ji lze uplatnit i mimo oblast moderní architektury. Pro střechy památek je alternativou k falcovaným krytinám, jako je měď, na které se tvoří patina přirozeně, nebo nejrůznější lakované materiály,“ vysvětluje Aleš Lébl ze společnosti NedZink.

Nová krytina samozřejmě vyžadovala odpovídající skladbu střešního pláště, kdy na bednění byla instalována difuzní hydroizolační fólie a separační fólie, která zajišťuje odtok případného kondenzátu pod krytinou. „Byla to naše první zkušenost s touto krytinou, při jejíž pokládce je třeba dodržovat určitá pravidla. Týká se to hlavně práce při nižších teplotách, kdy může materiál při výraznějším ohybu praskat. Nám na stavbě počasí přálo a navíc jsme si vše usnadnili dílenskou přípravou,“ upozorňuje Miroslav Vála na skutečnost, že práce klempířů se prakticky mění ve „skládačku“.

Místo dříve tradičního ručního „stavění“ a následného uzavírání falců přišla éra strojního zpracování ohýbačkami a falcovačkami. Klempíři si však rekonstrukci střechy vodní elektrárny Střekov mohli o něco usnadnit ještě díky jednomu stroji, kterým byl tamní portálový jeřáb. Pomohl jim transportovat dovezený materiál přímo na střechu, kde se jednotlivé zhruba 10 metrů dlouhé pásy krytiny postupně připevňovaly příponkami k podkladu a následně spojovaly falcovačkou.

Řemeslná zručnost a šikovnost však byla třeba nejen při těchto pracích, ale taky při opracování nejrůznějších detailů. Tím největším bylo bezesporu oplechování repasované konstrukce posuvné střechy, která se pohybuje po ocelových kolejnicích. Dále to bylo třeba provedení odvětrávaného hřebene, četné bodové kotvení hromosvodu nebo oplechování strojovny výtahu. To vše by mělo zajistit životnost nové střechy na další desítky let. Během nich ji jistě prověří nejen pověstný zub času, ale občas také extrémní vítr či déšť.

        

Masarykovo zdymadlo jako jedna ze Staveb století

Zdymadlo přetínající Labe pod hradem Střekov v Ústí na Labem bylo postaveno v letech 1924 až 1936 pro zlepšení splavnosti tamních peřejí. Je posledním vodním stupněm labské vodní cesty na českém území. V období první republiky patřilo mezi největší a nejmodernější stavby svého druhu nejen na našem území, ale i v Evropě. K překonání výškového rozdílu vodní hladiny slouží plavební komory, z nichž větší má rozměry 170 x 24 m a menší dvoudílná 173,7 x 13 m. Přestože byly postaveny před více než 80 lety, jsou jejich parametry stále dostačující.

Základem zdymadla je jez o čtyřech polích s dvojitými ocelovými deskovými hradidly, která jsou zavěšena na tzv. Gallových řetězech na ocelovém mostě, v jehož útrobách je umístěna strojovna elektromotorů i velín. Vodní elektrárna, která je umístěna na levém břehu Labe, je osazená třemi vertikálními Kaplanovými turbínami o celkovém výkonu 19,5 MW. Na rozdíl od většiny českých vodních elektráren je využívána stabilně.

Zajímavostí je, že technická lávka zdymadla je v denním provozu přístupná a slouží jako součást turistické stezky. Historicky byla stavba, kterou navrhl architekt František Vahala, považována za vstupní bránu česko-německé vodní cesty. Právě proto byl na čela plavebních komor osazen reliéf českého lva se jménem prezidenta T. G. Masaryka. Za německé okupace byl státní znak odstraněn a navrácen byl v novotvaru teprve v roce 2010.

Zdymadlo je od roku 1958 chráněnou kulturní památkou. Jeho mimořádný význam potvrdila letošní soutěž „České a Slovenské Stavby století 1918 – 2018“, do které bylo při 100. výročí vzniku republiky nominováno celkem sto staveb. Masarykovo zdymadlo obsadilo ve veřejném hlasování, které probíhalo od dubna do září, druhé místo. Vítězem ankety se stal vysílač a hotel Ještěd. V první pětici česko-slovenských Staveb století se dále umístilo koupaliště „Zelená žaba“ Trenčianské Teplice a také dva soubory staveb, pohraniční opevnění a tzv. Salon republiky v Hradci Králové.